References

I have been following the conceptual artwork of Jitka Anlaufova (born 1962) since the beginning of the nineties, when this graduate of the Art Academy in Prague has started to present her paintings on joint and individual exhibitions of the Art Academy in galleries in Prague. Especially I have appreciated her collections of contemporary abstract paintings, which are regularly exhibited in the private gallery Via Art in Prague.

Up until now, the artwork of Jitka Anlaufova concentrate on purely abstract topics. During the nineties, the painter created a number of paintings with abstract geometric forms, biopositive attributes of diverse structures of organic matter and energy of horizontal and vertical strips of monochromous painting. Paintings like Landscapes, depicting for example energetic fields of internal landscapes, or painting No name, the viewer encounters exceptionally excellent painting style recording the painting as a collection of spiritual and art principles expressed by harmony of colors.

In her present paintings, Jitka Anlaufova follows the Central European tradition of the spiritually oriented abstract painting, which examines and through artwork develops abstract forms emerging from structural nature of living matter. This kind of paintings allow to discover further layers and dimensions of reality, where the human intuition and sensibility for living organism and planetary fylogenetic story serve as a tool for orientation.

The paintings of Jitka Anlaufova connect the initially undivided experience of visual and intuitive complex perception, which is a source for new forms developing resources of personal creativity. The author, by opening the universe of virtual possibility of creativity, thus demonstrates the ability to communicate with the cultural environment.

Jitka Anlaufova also participated in an international Art Attack's projects of American and Czech artists in "Dum na Budankach" (Prague,1993) and shortly after in "Dominion Dum" project (Arlington, 1994).

Vera Jirousova
Art historian and reviewer
Prague, July 24, 2003

Since the start of her creation she has been following consistently the concept of a minimal abstract and, in most cases, also monochromic painting. Painting is for her an independent creative reality as an expression of purely spiritual dimension of being; in this she is close to Ad Reinhardt and particularly to Agnes Martin.

Her early works express a tension between her desire to establish and define in painting a clear "order" represented by a graphic code of screens of horizontal light lines, and the element of finely modulated, deep, absorbing and progressively movable color, which on the one hand - as an expression of the own magic of the painting - disturbs this unequivocal legibility. In the painting, color opens a dimension of the immeasurable, a dimension that cannot be grasped rationally, with which, however, one can identify himself/herself in the act of gazing. The proportion of both codes - the painter's code and the graphic one - has been reversed in her works of the resent two years. This time, what is dominant is a light monochromic painting structure in the form of a complex entanglement of lines developing, in a processual manner, from the centre of the painting to its edges.

Frequently, the structure is confronted with a regular grid of small, hardly visible light colored points covering the entire surface of the painting. In comparison with the early paintings, the subject of which was rather order of an organizing and controlling spirit, Jitka Anlaufova recent works represent an interesting attempt to describe some other type of order, namely that of chaos, that refers to processes in nature. A patient and humble investigation of such processes is apparent from Jitka Anlaufova recent structural drawings made with color pigments.

Jiri Zemanek
Theorist of Contemporary Art

Reference

Konceptuální malířské práce Jitky Anlaufové (nar. 1962) sleduji od začátku devadesátých let, kdy začala tato absolventka Akademie výtvarných umění v Praze prezentovat své obrazy v rámci společných i samostatných výstav na přehlídkách ateliérů AVU v pražských galeriích. Zvláště jsem ocenila soubory jejích současných abstraktních obrazů, pravidelně vystavovaných v pražské privátní Galerii ViaArt.

Dosavadní malířská práce Jitky Anlaufové je zaměřená na ryzí témata abstraktní malby. V pruběhu devadesátých let tato malířka vytvořila řadu obrazů, v nichž soustředěně a velmi důsledně pracuje s abstraktní geometrickou formou, biopozitivními vlastnostmi různorodých struktur organické hmoty a energií horizontálních a vertikálních pásů monochromní malby. Ať už jde o obrazy – Krajiny, zpřítomňující energetické pole vnitřních krajin, anebo o obrazy Bez názvu, divák se v nich vždy setkává s výjimečně kvalitním malířským rukopisem, jenž zaznamenává obraz jako skladbu duchovních a výtvarných principů vyjádřenou pomocí harmonie barev.
V současné době Jitka Anlaufová ve svých obrazech navazuje na středoevropskou tradici duchovní orientované abstraktní malby, která zkoumá a prostřednictvím malířské tvorby rozvíjí abstraktní formy, vycházející ze strukturální povahy živé hmoty. Tyto obrazy umožňují nahlédnout do dalších vrstev a dimenzí reality, v nichž se člověk orientuje s pomocí intuice a citlivosti pro procesy živých organismů a planetární příběh fylogenese.

Malba Jitky Anlaufové spojuje původni neoddělenou zkušenost vizuálního a intuitivního komplexního vnímání, z něhož se jako ze zdroje tvoření rodí nové formy, které naplňují možnosti personální kreativity. Při realizaci svých malířských prací, otvírajících svět virtuálních možností kreativity, prokazuje autorka schopnost komunikovat s prostředím kultury.

Věra Jirousová
historička a kritička umění
V Praze 24. 7. 2003

Jitka Anlaufová - Výlet

Obrazy Jitky Anlaufové se nalézají v určité mezioblasti. Podle toho, jakým způsobem se na ni díváme, můžeme buď preferovat jejich stránku formálni, abstraktní, nebo stránku realistickou. Já se soustředím spíše na tuto druhou stránku. Ta je realistická ve specifickém smyslu slova, ne v onom smyslu konvenčně napodobivém, ale v tom smyslu, že je nesena snahou ukázat věci tak, jak vskutku, doopravdy jsou.

Abych vysvětlil, jak rozumím této realistické stránce, použiji slova R. M. Rilkeho, který v Deváté elegii z Duina říká asi toto: "Snad jsme tu jen, abychom řekli: Dům, most, studna, brána, strom ovocný, sloup a věž.....Ale rozuměj, řekli to tak, jak věci samy by nikdy nemyslily, že jsou."

Důležitá je právě ona závěrečná část citátu: jak věci samy by nikdy nemyslily, že jsou. Jak by nám asi věci odpověděly, kdyby se jich někdo zeptal, jak si myslí, že jsou? Z velké části by asi odpovědily, že jsou tu díky nám a pro nás. Buď jsme je přímo zhotovili, nebo jsme je určili a pojmenovali a tím je vydělili z jejich pozadí. Tak jako květinu, mrak, nebo strom jsme pojmenováním vyčlenili z obtížně strukturované množiny přírodnin (z lesa, louky nebo oblohy) a tím jsme je v jistém smyslu individualizovali.

Je ale ještě jiná možnost, jak věci jsou a je ještě jiná možnost, jak je pojmenovat? Pojmenovat je tak, abychom se jim dostali takříkajíc pod kůži, až na kloub, až kamsi do jejich skrytého podvědomí, které by jinak, bez této hlubinné a zjevující moci našeho slova, ani nemohlo přijít na světlo. Bylo by to jiné pojmenování věcí, bylo by to vyvolávání věcí jejich pravým jménem, přivádění je k jejich novému vědomí (anebo jejich starému, již zapomenutému vědomí). Bylo by to pojmenování, jež není kategorizací věcí či jejich sumarizujícím výčtem, ale jejich vystižením - osvětlením toho jak jsou, osvětlením jejich zakořeněnosti ve světě a v našem jazyce. Zakořeněnosti i v onom původním významu, kdy toto slovo popisuje stav, v němž kořeny pronikající zemí jsou stále tenčí a tenčí, až takřka nemohou být odlišeny od země a mizejí v temné hlubině základu. Pokud bychom dokázali vystihnout tuto zakořeněnost, i slovo zcela prosté (nejspíše právě pro svoji oproštěnost), by získalo svoji původní kreativní hodnotu.

Možná, že právě toho je schopen abstraktní jazyk, neboť tento jazyk je osvobozený od své bezprostřední komunikační funkce, v níž vyžadujeme bezproblémovou identifikaci zažitě chápaného významu slova s určitým výsekem reality, jenž chápeme jako věc. Jestliže se osvobodíme od tohoto spění k prakticky využitelnému významu, otevřeme věcem nový prostor. P>Osvobodit se od tohoto spění se můžeme mnoha způsoby. Obecně by se tyto způsoby daly charakterizovat jako reflexe. Nemusí to být jen vědomá myšlenková činnost. Jednoduše řečeno, je to nalezení nového (obrazně řečeno vyvýšeného) místa, z nějž můžeme pozorovat naši situaci s odstupem. Jedním ze způsobů jak k tomuto místu dojít, je i výlet – ostatně — tak se jmenuje tato výstava. Výlet je vytržením z každodennosti, a zároveň zachovává i všechny požitky, na něž jsme zvyklí (pokud se nezvrhne v bloudění). Výlet znamená určité osvěžení smyslu a svého druhu malou skromnou slavnost. Tato zdrženlivá slavnostnost nám dovoluje něco, co si jinak zatíženi každodenními povinnosti nemůžeme dovolit: volně procházet světem a jmenovat věci, obracet se k nim se zcela s jiným vědomím - ne proto, že bychom je k něčemu potřebovali, ale pro ně samé. A podaří-li se nám to, pak nám odpoví - jejich odpovědí je určitá jemná resonance, druh sympatie, kterou cítíme mezi sebou a světem.

Jestli něco vystihuje nynější výstavu Jitky Anlaufové, pak je to právě snaha tuto tichou sympatii nalézt, vizualizovat ji a motivicky ji v různých formách rozvinout. Tématem jejích obrazu jsou přírodniny, přírodní tvary osvobozené ve své čistotě a prostotě od povinnosti něčím být. Přesněji řečeno, od našeho požadavku, aby byly ještě něčím jiným než tím, čím jsou - tvary v prostoru.

Jitka Anlaufová ale nesleduje jen tuto vnější tvarovost. Neboť tvary se nevyjevují libovolně: Mají i svoji vnitřní nutnost. Spolu s tvarem samotným se Jitka Anlaufová snaží prozkoumat a ukázat i tuto vnitřní nutnost tvaru, nebo lépe řečeno, sklon tvaru jevit se určitým způsobem. Její obrazy proto vznikají v sériích, jež jí dovolují motivy uspořádávat a členit. Krátce řečeno, obrazy Jitky Anlaufové se vyznačují jak citlivostí pohledu, tak systematičností přístupu.

Přijmout tuto nezávislost věcí - přírodních tvarů na nás a zároveň vystihnout jejich vnitřní sklon k jevení se, znamená dostat se blíže k věcem, dostat se vlastně až za ně samotné - dostat se do nějakého jim společného pole, odkud povstávají jako tvary a zároveň prozkoumat, jakým způsobem je toto pole strukturováno. Znamená to, otevřít pomocí uměleckého vyjádření nový prostor, v němž věci můžeme pojmenovávat tak, jak ony samy by nikdy nemyslily že jsou...

Kamil Nábělek
historik a teoretik současného umění

Meziprostor Praha, Galerie Atrium, 16. 3. – 15. 4. 2005

Jitka Anlaufová (1962) patří do přelomové generace absolventů pražské AVU (R. Kolář, M. Knížák, F. Hodonský), kteří nastoupili na českou uměleckou scénu na počátku 90. let 20. století, ve složité "porevoluční" době. Podařilo se jí překlenout období základních hodnotových nejistot a vyrovnat se s kulturními a společenskými změnami vlastního "životního prostoru". Nelze se divit, že právě "prostor" vstoupil do autorčina malířského díla jako jedno ze základních témat celé její malířské tvorby. Prostor v malbě, jako analogický stav předmětného světa, jako zákonitost či systém, o kterém nikdy nevíme vše, a v kterém vždy zůstává skryto tajemství a z toho plynoucí existenciální úzkost. Jsou-li obrazy Jitky Anlaufové na první pohled minimalisticky "pročištěné" a formálně "přehledné", pak mají ještě velmi důležitou individuálni obsahovou rovinu, která polemizuje prostřednictvím lidské zkušenosti s nadčasovou stabilitou geometrie, kterou autorka oživuje a tím ji zbavuje zdání nadčasovosti.

Abstraktní výraz se stává pro Anlaufovou osudovou hrou, kde umělkyně analogicky poodhaluje jakýsi fungující systém a noří se tak do oblasti obecného poznávání. To, co se na povrch jeví jako skladebně harmonické a formálně "designované", je zároveň obsahově varovné, vtahující a možná i nebezpečné, protože destabilizující. Zvláště to platí o "meziprostorech".

Žižkovská výstava navozuje dojem nějakého blíže nespecifikovaného laboratorního průzkumu. Prezentaci otvírají černobílé fotografie rostlinných zvětšenin - preparátu. Zde je sledována rozmanitost florálních struktur a tvarosloví v jejich skutečné, ae běžně "neviditelné" podobě stejně jako celek "preparátu", který vzniká jeho zvětšením a prosvícením v příslušném řezu a výřezu i počítačovou manipulací. V obrazech se stává "průzkum" ještě koncentrovanější. Posuny tu jsou buď k vytčenému detailu, což bývá zpravidla nějaký centrální motiv (Uprostřed, 2004), ebo k zachycení "nalézaného" a "odhalovaného" procesu v širším výseku (Místo, 1996). Specifickým je obraz V prostoru (2002) pracující se zmnoženým motivem průhledných organických tvarů odkazujících na těla medúz či láčkovců. Opakování motivu vytváří rastr podivně somnambulní, snové reality. Analogie života pulzujícího pod zkušenostním předmětným povrchem. Dominantním obrazem výstavy je triptych Bez názvu (2004), který lze číst jako překrývání informací o tom, co se děje "uvnitř i vně". Dochází zde k smiřování dvou polarit lidského vědomí (osobní zkušenost, vědecká zkušenost) a k formálnímu převedení na společného jmenovatele, kterým se stává obraz. Nakročeným do další malířské budoucnosti autorky je obraz Uprostřed (2005). Centrální motiv kruhu na vodě zachycující dynamiku "čeření" vodní (nebo jakékoliv) hladiny. Anlaufová se tu snaží dekódovat tajemství fyzikální zákonitosti. Z povrchu, kde k aktu dochází se ale dostává prostřednictvím epicentra – centra kruhu - dovnitř. Vizuálně vstupuje do hmoty. Divák je vtahován do nepoznané hlubiny, stojí před tunelem do neznáma. Jedná se o silnou osobní výpověď prostřednictvím aplikace neosobní vizuality, něco, co je v současné české malbě ojedinělé a velmi přínosné.

Jitku Anlaufovou lze na základě této i dvou předešlých loňských samostatných výstav (V prostoru, Šternberk, 2004; Místa, Louny, 2004) zařadit mezi výrazné české malířky jdoucí vědomě svou vlastní cestou a držící si dlouhodobě vysoký standard a kvalitu vlastní malířské produkce.

Petr Vaňous

Mýtus přírody, CumArte/Palladium, Praha, 1.11.2016 - 31.1. 2017

Zahájení výstavy Jitky Anlaufové... Jedna z frekventovaných vět, kdy divák hodnotí nějaký obraz zní: "To se mi líbí." A myslím, že zazní mnohokrát i na této výstavě Jitky Anlaufové. "To se mi líbí" je však věta ve skutečnosti poněkud zrádná. I přes dobrý úmysl je jakýmsi "slovním smogem" – je projevem diváka, od kterého se očekává stanovisko a který konstatuje jen rychlý, zběžný a pokud možno pozitivní vjem. A tak on tedy nechce či neumí vstoupit do dialogu k bližší formulaci. A takový divák (na rozdíl od vnímatele) očekává nejspíš od výtvarna jen pocity libé a předem jemu známé. Ale takový divák hodnotí rovněž vysoce to, jek "je to uděláno", čímž má obvykle na mysli perfektní zpracování, blížící se kamsi až k fotografickému otisku skutečnosti. Avšak když poctivě pracující a soustředěně uvažující výtvarník - výtvarnice slyší "to se mi líbí", je spíše zneklidněna a v skrytu své duše nevyslyšena. Slyší chválu, ale cítí nedostatečnost a povrchní míjení. A to mi připomíná i jiné fráze, které se v našem jazyce uhnízdily. Nikdy totiž nevím, co si mám pomyslet, když někdo – a to se děje často – řekne, že "si rád přečte dobrou knihu". Jakoby byli i tací, co si s gustem zalistují v knize špatné… A tak pro dokreslení ještě alespoň jeden příklad – tentokrát z mé kuchyně: jsme nadšeným, avšak průměrným kuchařem. Rád však experimentuji. Respektive nejsem schopen držet se diktujících receptů a přesných pokynů. Dobrý je však ten proces a překvapivý výsledek. A když se mi náhodou podaří vnutit své dílo mému okolí, pak ze znechucených chutí, ale při jejich slušném vychování, slyším: "Hm… je to takový zajímavý…" O obrazech Jitky Anlaufové bychom mohli bez problémů také říct, že "se nám líbí", že se "dobře čtou" a že jsou "takové zajímavé". Ale zde to je pravda i bez konvenčních taktik. Jsou skutečně krásné. Jenomže jejich působivost k nám na povrch vystupuje z hloubi, a to aniž si to možná uvědomujeme. Ten jemný povrch obestřený měkkým světlem je výsledkem vnitřku. A ten je utkán – ať už vědomě nebo podvědomě – z celé řady kvalit povznášejících rozličné stavy a procesy. Jitka Anlaufová se rozhodla – či je k tomu prostě předurčena nebo vábena – pro vlastní kosmologii. Tím mám na mysli souhrn jistých znaků, k kterými dlouhodobě pracuje – možná i souhrn symbolů, které někam dále odkazují. Naznačuje nám tak svou hlavní cestu, řekněme směr, který je však možné vnímat a interpretovat různě. To záleží na našem založení, zakoušení i zkušenosti. Ve mně osobně rozehrávají tyto malby jakési "znění ticha" (abych užil Kandinského terminologii) a plynulé prolínání několika rovin, pohledů, odstupů, přístupů… i celkovou škálu poetických podobenství či svérázných mandal. A zmíněný slavný malíř Kandinsky tak činil podobně a po svém. Nicméně ve své tvorbě z počátku 20. století odrážel pocity, které mívám i zde vystavených obrazů. Její líbivost totiž není dána efektním bezobsažným kýčem, ale jakousi nám povědomou důvěryhodností. T se paradoxně děje dotýkáním jakési společné paměti lidstva, tušeným archetypům – a díky základním, i ale důmyslnými strukturami, tvary a konstelacemi. Anlaufová sice skutečnost pozoruje – především se však vciťuje a při tom diváka příliš neruší vlastní exhibicí. Vytváří tedy svou kosmologii – tedy říši světla, jemných barevných odstínů a plujících forem, které působí nově, neotřele, elegantně, snově a zároveň známě. Jak je tedy to možné? Prostě má tato malířka schopnost napojit se a sdílet se. Napojit se na obecně platné přírodní i duchovní zákony respektive zákonitosti, ke kterým nás však přivádí vlastní cestou – cestou koncentrace, schopnosti, zručnosti a kultivace podstatného. Z hlediska novodobého kulturního vývoje se Jitka řadí k proudu, jehož počátek lze vidět v theosofii pověstné Madame Blavatské a jejímu učení o jednom a jediném nad všemi církevními doktrínami. Jejím přínosem byli ovlivněni snad všichni počáteční abstraktní malíři, jejichž tvorba je však neodvedla od skutečnosti. Nejen Kandinsky, ale i Malevič, Kupka či Mondrian hledali a nalézali pod abstraktně vyhlížejícím povrchem skutečnou celistvost. Jejich umění tedy nebylo jen hezké a harmonické, ale také morální. Theosofie jako svého druhu "západní buddhismus" začal rozbíjet hranice mezi náboženstvím a pozorováním přírodního světa a převádělo jej dle tzv. vnitřního oka. Po Blavatské převzal štafetu Rudl Steiner se svým antropomorfismem coby "duchovní vědou". Ale také navazoval na oblíbeného Goetha i romantiky velebící přírodu jako podobu nejvyššího ducha. A Steiner praví: "Samotná síla rozumu zaplašuje ducha; ale pokud člověk vyvine rozum sám k imaginaci, dostane se opět k duchu… mé hledání přijde na pevnou půdu teprve tehdy, najdu-li objekt." A jeho Goethe říká: "Zatímco u celé řady ostatních lidí je poznávání shrnováním pojmů, které odděleně tvoří, jiný jedinec ponořuje se do světa bytostí – sledováním toho, co roste, co se rodí a ustavičně proměňuje… a co je bez pojmenování jen pouhým myšlením." Ale při pohledu na Obrazy J. A. mohli bychom se vydat až k dávným počátkům – k hermetismu. Stačí si ocitovat základní větu z výchozí Smaragdové desky: "Co je nahoře, je i dole, a co je dole, je i nahoře." A řekl bych, že to znamená mnohé i jediné, totiž že mikrokosmos je odrazem makrokosmu. To mně napadlo, když jsem viděl zde vystavený obraz Astra – což znamená květinu, ale doslova i hvězdu. V českém umění lze konkrétně pak J. A. vnímat v linii imaginativní tvorby – od Boštíka, Johna, možná i Piesena, Sklenáře, Boudníka nebo Šímu… z mladších pak Žáčka nebo i generačně spřízněného Petra Pastrňáka – malíře už po léta žijícího v Indii a pracujícího v Praze. Ten ve svých obrazech pak nahlíží – stejně jako J. A. až po odhalení či proniknutí pověstným Májiným závojem… Doufám, že obrazy zde vystavené se vám budou nejen líbit, ale že budou i tříbit vaše prožívání teď a tady.

Radan Wagner, listopad 2016

O výstavě Divný květy hovoří v Mozaice Českého Rozhlasu Karel Oujezdský s Jitkou Anlaufovou 

O výstavě Po hladině za obzor hovoří v Mozaice Českého Rozhlasu Karel Oujezdský s Jitkou Anlaufovou 

O výstavě Odjinud hovoří v Mozaice Českého Rozhlasu Karel Oujezdský s Jitkou Anlaufovou 

Rozhovor o výstavě Místa v Galerii U Prstenu v Mozaice Českého rozhlasu v první čtvrtině pořadu 

A2, 2006, č.18, Galerie - Listy, Petr Vaňous